Po úspěšném zářijovém zájezdu do Poreče na Istrii nás s Korďasem napadlo, že bychom zde mohli potrénovat na jaře před sezónou. Péťa zajistil ubytování v penzionu, provedl malou reklamní kampaň a tak jsme v pátek 26. března vyrazili po obědě v počtu deseti lidí směr Chorvatsko (Korďas, Jirka Holas, Pavel Šviha, Tomáš Kudrnáč z Maraton centra, Ondra Mikule, Ivan Svoboda, Dana Rychterová, Ondra Čapek a rekre-tým Tonda a Libuška Brendlovi).
Cesta proběhla v pohodě a tak jsme mohli hned v sobotu ráno vyrazit na první trénink směrem na Umag. Počasí celkem přálo, svítilo sluníčko, teplota byla přijatelná. A hned se začalo zostra. Korďas zorganizoval střídání, Ondra Mikule neúnavně zrychloval tempo a já, Pavel a Tomáš jsme poctivě šlapali a snažili se nezpomalovat. Ondra Čapek, Ivan a Dana jeli sami a Tonda s Libuškou si dali svých prvních každodenních 60 km. Dali jsme si první den 150 km a Ondra hned mluvil o dvoustovce.
Málem jsme ji dali hned druhý den, ale nakonec to bylo jen 190 km do Puly a zpátky vnitrozemím.
Třetí den jsme po úzkých silničkách objeli snad všechny kopce nahoru a dolů v okolí Motovunu, některé z nich byli pěkné stojky a padáky. Dalo to perných 160 km.
Čtvrtý den jsme si udělali pohodovou stovku do Rovinje na kafíčko a palačinku. Odpoledne jsme vyrazili nahřát se do lázní Istarské Teplice. Bohužel zrovna v úterý měli otevřeno jen do 15:00. Zachránil nás bazén ve wellnes a příjemná odpočívárna.
Nabiti energií po odpočinkovém dni jsme vyrazili polykat další kilometry. Pátý den počasí vypadalo na déšť a zimu, já jsem to trochu přehnal s oblečením, a protože se vyjasnilo a oteplilo, připadal jsem si jak v sauně. S malou diskuzí s chorvatskými policisty, ale naštěstí pro nás bez následků, kdy jsme si chtěli zkrátit cestu z Buzetu domů po silnici pro motorová vozidla, jsme natočili 185 km. Ondra chtěl dát dvoustovku, ale začalo pršet a tak jsme ji zase nedali.
Další den jsme vyrazili na jih směr Pula, kousek nad Pulou jsme to otočili do vnitrozemí na Pazin a dali si z Livade do Oprtalje 6 km výživného stoupání. V dalším kopci do Buje jsme se roztrhli na dvě skupiny, já jsem zůstal s Ondrou a Korďasem v té první. Korďas rozhodl, že cestu domů už všichni znají a tak jsme pokračovali dál ve třech. Ondra nasadil cestou do Umagu takové tempo, že i když jsme jeli proti větru, tachometr mi ukazoval pořád 45 – 50 km/hod. Držel jsem se zuby nehty Korďasova zadního kola a jen doufal, že nebudu muset střídat. Ondra to ale neřešil a celých 12 km do Umagu nás naštěstí do střídání vůbec nepustil. Nakonec to dalo 190 km a okamžitě po dojezdu začalo pršet.
Sedmý den měl být nejtěžší, nejdelší a také byl. Počasí bylo příjemné, a tak jsme vyrazili směrem na Labin přes celou Istrii ke Kvarnerskému zálivu. Cesta tam byla v pohodě. Ale po 20 km rychlé jízdy podél pobřeží směrem na Rijeku mi pípla zpráva od Tomáše, který zůstal trochu vzadu, že je totálně vytuhlý a nemůže jet dál. Měli jsme za sebou 100 km, čekala nás stovka zpátky a přes 900 m vysoké sedlo Učka. Napsal jsem mu, ať jede pomalu dál a já, Korďas a Ondra jsme mu jeli naproti. Když jsme se sjeli, domluvili jsme se, ať si trochu odpočine a jede pomalu dál a my po dojezdu domů se pro něho vrátíme autem. Ve třech jsme vyrazili na 13 km stoupání do sedla Učka. Ondra s Korďasem mi brzy ujeli a já jsem po pěti kilometrech zazmatkoval a odbočil na silnici pro motorová vozidla k tunelu Učka. Ujel jsem asi 2 km a už mě měli zase policajti. Naštěstí byli hodní, bohužel mě ale poslali dál směrem k tunelu,že se tam dá odbočit. U tunelu žádná odbočka však nebyla, tak jsem projel 5 km zpátky maximální rychlostí, abych je zase nepotkal. Ondra s Petrem mi přijeli naproti a tak si poslední 3 km stoupání, kdy se střídaly značky se 13 a 14 % stoupáním, dali se mnou znovu. Po příjezdu domů tachometr ukazoval 202 km. Ondra se konečně dočkal dvoustovky. Zavolali jsme Tomášovi, který nakonec statečně přejel přes Učko. Ale protože se začalo stmívat, počkal rozumně 35 km před Porečí v obchoďáku než pro něho Korďas s Tondou autem přijeli.
Předposlední den jsme byli všichni kromě Ondry už trochu unavení a tak jsme vyrazili na jih do Puly a dále do nejjižnějšího místa Istrie Premantury. Po polévce a pivu v restauraci jsme vyrazili zpátky do Poreče. Bylo to celkem 175 km. Ondrovi a Korďasovi to bylo ale málo a jali se dorážet dvoustovku. Korďas se ale brzy kvůli hlaďáku vrátil, Ondra dal nakonec 205 km.
Poslední den dopoledne jsme vyrazili již jen lehce na 2 hodiny vyjetí a zároveň nakoupit nějaké dárky. Bohužel ale byly všechny obchody zavřené kvůli Velikonocům a tak to bylo jedno velké fiasko. Po obědě jsme zaveleli směr domov a po deseti hodinách klidné jízdy jsme byli zpátky v Jičíně.
Najeli jsme za 8 a půl dne 1400 km (Ondra o maličko víc), počasí bylo přijatelné, sice nebylo moc teplo a foukal vítr, ale zmokli jsme jen jednou poslední půlhodinu jízdy. Překvapilo mě velké množství trénujících cyklistů, od jednotlivců, malých skupin až po velké skupiny třeba 30–40 cyklistů. Když shrnu naše tréninkové snažení, myslím, že pobyt splnil to, co jsme očekávali. Tak snad příště repete, pédálu zdar!!! autor článku: Jiří Holas

zpět na seznam Aktualit